Hlavním tématem Ariadny na Naxu je vzájemný despekt, který k sobě chová tzv. „vysoké“ a „nízké“ umění.

 

Na počátku 20. století šokoval Richard Strauss obecenstvo dvěma operními jednoaktovkami Salome a Elektra, které v dosud nevídané míře tlumočily krajně vypjaté emoce pomocí divokého, ohlušujícího a do zvukových extrémů sahajícího hudebního výrazu. Po nich se však autor rozhodl pro radikální změnu stylu a vstřícný krok vůči tradičnímu opernímu publiku. Nejprve napsal svého dodnes tak slavného Růžového kavalíra, v němž však stále převládá typicky straussovský ruch v orchestru i na jevišti, a pak konečně mnohem komornější a klidnější Ariadnu na Naxu. Její původní verzi z roku 1912, zamýšlenou jako dohru k Hofmannsthalově činoherní adaptaci Molièrova Měšťáka šlechticem, později v roce 1916 přepracoval do podoby samostatné opery, v níž je dnes nejčastěji uváděna. Ačkoli to její název nijak nenaznačuje, hlavním tématem Ariadny na Naxu je vzájemný despekt, který k sobě chová tzv. „vysoké“ a „nízké“ umění. A kromě toho ovšem také velmi nadčasové buranství těch, kteří se pro zvýšení vlastního nevalného kulturního statusu rozhodnou stát „mecenáši umění“.

 

Divák Straussovy opery má na výběr – jako při přepínání televizních kanálů chvíli sleduje vážnou operu o opuštěné Ariadně a chvíli zase pokleslou frašku o rozpustilé Zerbinettě. Tak totiž rozhodl movitý pořadatel tohoto bizarního představení – na umění není čas, bude ještě ohňostroj a večeře...

 

Straussova „komedie-tragédie“ se do Národního divadla vrací po 45 letech, tentokrát v pojetí slovenské režisérky Slávy Daubnerové, která v Opeře Národního divadla úspěšně uvedla již např. Janáčkovy Výlety páně Broučkovy nebo Ščedrinovu Lolitu.