Giuseppe Verdi patřil po celý svůj život k velkým obdivovatelům slavného alžbětinského dramatika Williama Shakespeara. Když v létě 1846 hledal námět pro svou desátou operu, vybral si posléze Macbetha. Jako bytostný operní dramatik dobře poznal, kolik možností mu příběh o korumpující síle moci nabízí. V této opeře Verdi zahájil cestu k hudebnímu dramatu, v němž zpěv odráží psychologii a vnitřní pocity postav a v němž je dramatický obsah mnohem důležitější než belcanto neboli „krásný zpěv“.

 

Pro italskou operní scénu byl Macbeth troufalou volbou. Chyběl milostný příběh, což bylo do té doby v italské opeře něco neslýchaného, za to byl děj zaplněný násilím, vraždami, válečnými událostmi, hrůznými ději, nadpřirozenými prvky.  Bylo tedy velkou otázkou, jak italské publikum novou operu přijme. Premiéra opery 14. 3. 1847 ve Florencii, kterou dirigoval sám Verdi, měla však obrovský úspěch a záhy byla uváděna po celé Itálii i v řadě operních domů v Evropě, Severní a jižní Americe, a to až do roku 1865, kdy Verdi dílo zásadně přepracoval pro pařížské uvedení v Théâtre-Lyrique. Nová verze ve francouzštině byla poprvé představena 21. 4. 1865 v pařížském Théâtre Lyrique, cestu na jeviště si ale nový Macbeth hledal těžce. Teprve od šedesátých let 20. století se revidovaná verze Macbetha v italštině – jako preferovaná verze této opery – usadila pevně v kmenovém repertoáru operních domů.

 

Praze se Verdiho Macbeth až překvapivě dlouho vyhýbal, poprvé byl uveden až 30. 11. 1935 v Novém německém divadle (dnes Státní opera).